Přednáška na New Hampshire Institute of Politics of St. Anselm College, přednesená 1. listopadu 2006
www.gravel2008.us
Autor Mike Gravel kandiduje na funkci prezidenta USA
Spojené státy jsou největší ekonomickou jednotkou světa. Zodpovědné řízení naší ekonomie vyžaduje, abychom udržovali naše postavení supervelmoci, a to nejen v oblasti vojenské zdatnosti, nýbrž i ve stejně důležitých oblastech jako síla a solvence naší ekonomie, vzdělanostní a fyzické zdraví naší populace a pevná oddanost našim morálním principům a duchovním hodnotám. Síla ve všech těchto oblastech je životně důležitá pro udržování našeho postavení jakožto supervelmoc.
Bohužel, ve většině oblastí máme neúspěchy, přestože naše politické vedení se neustále - zvláště prezidentští kandidáti - chlubí americkou výjimečností opakovaně prohlašujíce, že jsme největším národem světa. ˝Jsme světová jednička,˝ říkají. Taková extrémní chvástavost by u jedince připadala scestná - a totéž psychologické hodnocení platí pro národy. Úchylné chování jedince i organizované skupiny kalí jejich chápání skutečnosti. Světová jednička? To sotva! Ve většině důležitých kategorií už nejsou USA ani mezi deseti nejlepšími, ani blízko. Údaje z r. 2004 ukazují že:
Ve výchově jsou USA na 49. místě co do gramotnosti a na 28. místě co do základních vědomostí v oboru matematiky. Evropa nás předstihla před deseti lety jakožto největší producent vědecké literatury. Přesto snížil Kongres r.2004 prostředky pro Národní vědecký fond, což vedlo ke ztrátě 1000 vědeckých grantů. Žádosti ze zahraničí o studium na amerických univerzitách klesly o 28 procent, zatím co jich neustále přibývá v Evropě. Vysokoškolských studentů z Číny ubylo o 56 procent, z Indie o 51 procent a z Jižní Koreje o 28 procent. Avšak nejhrozivější statistika co do budoucnosti našeho národa je fakt, že 30 procent amerických dětí nedokončují střední školu.
Není to lepší ani ve zdravotnictví. Světová zdravotnická organizace ohodnotila USA jako číslo 37 co do celkové úrovně zdravotnictví a jako číslo 54 co do spravedlivosti zdravotní péče. A to přesto, že USA vynakládají na zdravotní péči na hlavu více než kterýkoli jiný národ světa. USA a Jižní Afrika jsou jediné dva vyvinuté národy, které neposkytují zdravotní péči všem občanům. USA jsou teď na 22. místě co do dětské chudoby, neboli na předposledním místě mezi vyspělými národy. Horší je jen Mexiko. USA jsou na 41. místě na světě co do dětské úmrtnosti. I Kuba je na tom lépe. Ženy mají o 70 procent větší pravděpodobnost úmrtí při porodu než jak je tomu v Evropě.
Problémy jsou i v ekonomické sféře. V osmdesátých letech byly USA na posledním místě co do průměrného růstu mezd mezi 20 nejvyvinutějšími zeměmi světa. V devadesátých letech se průměrná úroveň mezd zvedala jen málo, průměrně asi o 0,1 procenta ročně. Z celkového počtu multinacionálních společností 61 z těch 140 největších jsou evropské, zatímco jen 50 jsou americké. V červnu 2004 držely Japonsko, Čína a Jižní Korea 40 procent dluhu naší vlády.
Skutečnost je ta, že Spojené státy jsou světová jednička jen ve zbraních, konzumním utrácení, vládním a osobním zadlužení, v počtu lidí ve vězení a, řekl bych, v klamání.
Ti, kteří se ucházejí o národní vůdcovství musí říkat Američanům pravdu. Američané jsou schopni postavit se pravdě tváří v tvář. Spolehlivé informace jsou jediným způsobem jak rozptýlit kulturu strachu, kterou nás naši vůdci drogovali po uplynulých 60 let, zastírajíce skutečnost.
Jsme morální a féroví lidé. Jakožto národ se musíme zříci naší arogance a požadovat, aby naši vůdcové pracovali spolu s jinými národy a lidmi jako rovný s rovnými. Není žádný jiný způsob jak zvrátit ekologickou hrozbu globálního oteplování - hrozba to reálnější než šíření nukleárních zbraní. V globální vesnici produkují Spojené státy nejvíce znečištění a nejvíce zbraní, fakta to, která naše vedení ignoruje. Naše vedení selhává - je to vedení neschopné postavit se tváří v tvář skutečnosti.
Obranná a zahraniční politika spolu úzce souvisejí. Politici se vyhýbají kritickému postoji vůči vojenskému establishmentu ze strachu, aby nebyl brán v potaz jejich patriotismus. Měli bychom se řídit varováním prezidenta Eisenhowera, že přehnaný důraz na vojenskou moc plodí kulturu militarismu, která ohrožuje životně důležité oblasti naší společnosti a že přehnaný důraz na tuto moc nakonec nevyhnutelně povede k našemu kolapsu jako velký národ a jako demokracie. Bohužel, žádný prezident po Dwightu Eisenhowerovi se neodvážil by i jen připustit tento problém.
Političtí vůdci neustále mluví o našem samozvaném globálním vůdcovství v morálních pojmech, aby potvrzovali zodpovědnost za přinášení svobody a volnosti národům světa - ale výlučně jen tehdy, když se jedná o naše ekonomické zájmy.
USA, jakožto nejmocnější národ světa, si osobuje právo vystupovat jako světová policie, ale cena za toto zdánlivé právo je nafouklý vojenský rozpočet a válečný průmysl, který nezná hranic. Naše zmilitarizovaná ekonomie je jak břemenem pro americké daňové poplatníky, tak i nepřímou zátěží ve formě ztrát prostředků na financování vzdělání, zdravotní péče a infrastruktury. Lidé po celém světě se začínají ptát: Kdo kontroluje policii?
Všimněme si triumfalismu americké verze konce studené války. Chlubíme se, že Amerika ˝vyhrála˝ studenou válku. To si ovšem můžeme myslet jen když zapomínáme na obrovské ztráty na životech - kolaterální škody - které jsme způsobili tím, že jsme destabilizovali vlády v Kongu, Íránu, Libanonu, Chile, Vietnamu a v řadě středoamerických národů - z nichž žádný neohrožoval naši bezpečnost. Tvrzení, že jsme ˝vyhráli˝ studenou válku předpokládá, že jsme věděli, co se dělo v Sovětském svazu v té době. Ve skutečnosti bylo naše politické vedení soustředěno na neustálé nafukování našich válečných výdajů jako odpovědi na přeháněnou hrozbu ze Sovětského svazu. Při tom prodělával Sovětský svaz ve skutečnosti politické a společenské zhroucení. Naši vůdci a naše zpravodajská služba o tom neměli ponětí.
Studená válka nebyla ˝vyhrána˝ nikým. Sovětský svaz zakusil konečnou implozi zbankrotované ekonomické teorie, která byla živena tyranií po 70 let, způsobujíc nepopsatelné utrpení a bolest nešastnému lidu. Má-li to být někomu připsáno k dobru, tedy lví podíl zásluh o skončení studené války musí připadnout Michailu Gorbačovovi. Zásluhu mají i polské hnutí Solidarita a papež a v mnohem menší míře Ronald Reagan, který sledoval Gorbačovovu iniciativu aniž agresivně zakročil. Prezident Reagan mohl udělat víc, ale naši jestřábi si nemysleli, že se Sovětský svaz rozpadá. Domnívali se, že jde o trik.
Toto je jen jedním z příkladů toho, jak rozvíjíme naše zahraniční vztahy s jinými zeměmi a jak přikrašlujeme naši národní historii zvyšujíce náš národní sebeklam. Co je horší, tento falešný triumfalismus podněcuje naše šovinistické emoce. Následkem toho vyžaduje naše národní domýšlivost, aby naši vůdci neustále zdůrazňovali primát našich národních zájmů nad zájmy jiných národů. V mnoha případech přebíjejí tyto zájmy morálku. Připouštím, že většina národů zaujímá arogantní postoje. Bohužel, struktura národních států nepodléhající globální autoritě a postrádající národní vedení usilující o dobrou informovanost občanů plodí kulturu sobectví.
Hlavní hrozba v mezinárodních záležitostech je šíření nukleárních zbraní. Samozvaná vůdcovská role, kterou se Spojené státy snaží hrát, je v mnoha ohledech kontraproduktivní. Hrozby silou pouze urychlují šíření. Sankce jsou ještě méně účinné. Naše nynější dilema v otázce Severní Koreje a Íránu, vůči nimž jsme uplatňovali sankce po více než 50 let v tom prvním a 26 let v tom druhém případě ukazují nesmyslnost této politiky.
Sankce nezabírají. Pouze trestají nevinné a posilují politické vůdce a tyrany, kteří pak mohou odvádět pozornost od domácích selhání k nenávisti vůči těm, kteří sankce uplatňují. Ve většině případů jsou sankce nemorální, jak ukazuje desetiletí sankcí vůči Iráku, které stály životy více než 500.000 dětí kvůli nedostatku léčiv, znečištěné vodě a nepostačující zdravotní péči. Tyto ztráty nevinných životů byly ospravedlňovány jako ˝kolaterální škody˝ . Pochybuji, že Saddám Husajn musel hladovět v době, kdy naše sankce paralyzovaly iráckou ekonomii.
Znovu zdůrazňuji - selektivní zapomínání mate naši zahraniční politiku. Zapomínáme proč my a čtyři ostatní permanentní členové Rady Bezpečnosti OSN - ten původní nukleární klub - vlastníme nukleární zbraně. Máme je pro odstrašení našich nepřátel, aby je ani nenapadlo na nás zaútočit. Nukleární zbraně jsou chápány jako odstrašení. Je samozřejmé, že právo na odstrašení nepřátel mají všechny národy. Musíme rozlišovat mezi nukleárním odstrašením a nukleární agresí. Pokud vím, žádný národ nikdy neohrožoval USA nukleární agresí. Totéž se nedá říci o vládě USA: naše vláda se nikdy nezřekla politiky nukleárního prvního úderu.
Problém nukleárního šíření vznikl již svržením bomb na Hirošimu a Nagasaki. Po Druhé světové válce jsme hráli šarádu se Sovětským svazem ohledně kontroly nukleární síly. Pak přišlo období, kdy atomové a vodíkové bomby byly detonovány jak Sovětským svazem, tak i Čínou.
S naší pomocí vyvinula Velká Británie rychle svůj vlastní nukleární program. Nebyli jsme tak vstřícní vůči Francouzům. Naši vůdcové ostře kritizovali v té době ˝Force de Frappe˝ prezidenta de Gaulla. Nevraživost mezi námi vzrostla do té míry, že de Gaulle vykopl NATO z Francie.
Může být těžké to akceptovat, ale z hlediska Sovětského svazu a Číny bylo (a je) naprosto racionální chápat svou nukleární schopnost jako odstrašení možného prvního úderu Spojenými státy.
Je odstrašení pro naše nepřátele nezbytné? Oni si myslí, že ano! Řada amerických vládních činitelů požadovala první úder proti Sovětskému svazu dokud jsme měli nukleární monopol. Několik amerických prezidentů hrozilo nukleárním prvním úderem Sovětskému svazu, Číně, Severnímu Vietnamu a Severní Korei. Nukleární první úder proti Sovětskému svazu byl vždy na tapetě a byl otevřeně diskutován generálem Curtisem LeMay a dalšími vojenskými vůdci během studené války. Bylo to tak všeobecně známo, že o tomto předmětu bylo natočeno několik filmů.
Až do r.1991 měly USA umístěny nukleární bomby a artilerii v Jižní Korei. Plány Pentagonu na Globální úder včetně CONPLANu 8022 se týkají možnosti prvního úderu proti Iránu a Severní Korei. Právě nedávno propustili na veřejnost někteří agenti vojáků a CIA plány na použití nukleárních zbraní pro zničení nukleárních zařízení Íránu dříve než budou moci vyrobit bombu. Tito skrytí patrioti nechali prosáknout tyto plány do veřejnosti doufajíce, že tím překazí příští preventivní válku Bushovy administrativy. Stále utrácíme daňové dolary pokusy o destabilizaci režimů Severní Koreje a Íránu. O těchto plánech americký lid neví, ale jsou známy režimům, které Prezident démonizuje jako ˝zlé˝.
Nukleární závody ve zbrojení byly hlavním předmětem studené války, což vedlo k šíření nukleárních zařízení na obou stranách Železné opony. Soutěž byla vystupňována: Existovalo dost nukleárních zařízení, aby mohla být naše planeta zničena tisíckrát za sebou. Tato politika byla výstižně nazvána ˝vzájemné zaručené zničení˝ - MAD (šílenství). Tato zdánlivě racionální politika skutečně zajišovala, že v termonukleární válce mezi oběma stranami by nebylo vítěze.
Logika MADu upoutala pozornost lidí v mnoha zemích světa. Cítil-li se některý národ ohrožován větší silou, neměl na vybranou - nemohl si dovolit nic jiného než získat nukleární dovednosti. Izrael, Indie a Pakistán vyvinuly své nukleární kapacity potajmu, aniž uznaly či podepsaly smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Severní Korea a Írán jsou signatáři, ale zrušily závazek respektovat tuto smlouvu, k čemuž jsou podle mezinárodního práva oprávněny, jsou-li ohroženy silou a zvýšenými sankcemi.
Jsou-li tyto země nazývány ˝zlými˝ a vyhrožuje-li se jim, pouze to zvyšuje jejich úsilí o získání nukleární schopnosti. Potřebují nukleární zbraně pro odstrašení podle stejné logiky, kterou jsme používali pro ospravedlnění našich vlastních nukleárních zbraní od Druhé světové války. Neexistuje žádný způsob kromě otevřené agrese - preventivní války jako ta proti Iráku - který odstraší tyto národy od toho, aby se staly nukleárními mocnostmi. Zahájit válku pro omezení nukleárního šíření nemůže stačit k tomu, aby se zaručilo nešíření, ale mohlo by to vést k větší a možná nukleární válce.
Američané mají tendenci zapomínat i na události nedávné historie. R.1953 USA zločinným způsobem přivodily změnu režimu v Íránu kvůli naftě, tím, že potlačily klíčící demokracii a vnutily zemi monarchu. Vděčný šach nakoupil drahé zbraně, čímž ˝vypral˝ naše petrodolary. My jsme zapomněli na naši roli při zničení jejich demokracie, ale Íránci nikoli. Ani my bychom v podobné situaci nezapomněli.
O generaci později se Íránci vzbouřili proti šachovi a nastolili náboženské extremisty. V době sesazení šacha se zaměstnanci našeho velvyslanectví v Teheránu stali náhodně rukojmími studentů a později vlády na dobu více než jednoho roku - k naší velké potupě. Po propuštění amerických rukojmí, načasovaném tak, aby to ovlivnilo prezidentské volby, jsme zavedli proti Íránu sankce a při tom jsme s nimi pokoutně obchodovali, což vyvolalo skandál známý jako Reaganova Irangate.
Naši nepřátelé z ˝Osy zla˝ si dobře pamatují epizody z naší historie, které Američané dávno zapomněli. Připomeňme si, jak řada amerických vojenských vůdců veřejně žádala nukleární první úder proti Sovětskému svazu. Připomeňme si, jak prezident Nixon a Henry Kissinger používali strategii zvanou ˝bláznivý Richard˝ na zastrašení Severního Vietnamu, při čemž se ve skutečnosti jednalo o pohotovost visící na vlásku a namířenou proti Sovětskému svazu. Díky bohu bylo sovětské vedení dostatečně rozumné, aby nereagovalo na tuto extrémní provokaci směřující k možnému nukleárnímu prvnímu úderu.
Existuje řada příkladů uvádějících v pochybnost duševní zdraví našich vůdců, podobně jako my teď uvádíme v pochybnost soudnost ˝zlých vůdců˝, kteří usilují o nukleární zastrašení. Samotný fakt, že teď vydáváme větší prostředky na obranu než celý ostatní svět dohromady vyvolává otázku: Proč? Chceme opravdu nastolit ekonomickou a kulturní hegemonii pod deštníkem naší vojenské síly? Nebo jsme snad my Američané opravdu tak paranoidní?
Kritický problém nukleárního šíření je to, že se zvyšuje počet bomb přidávaných k těm, které už jsou ve světě na skladě. Už teď je na světě až příliš nukleárních zbraní - a je vlastní kdokoli. Američané musí řešit tento základní problém a jsme ve výhodné pozici v tomto ohledu - jsme-li připraveni zahájit novou, racionální zahraniční politiku.
Po skončení studené války snížily USA a Rusko opatrně své nukleární sklady. Iniciativa zvaná Globální redukce hrozby, financovaná kongresem, ničí nukleární zbraně v následnických státech Sovětského svazu. Tato životně důležitá iniciativa by měla být urychlena jakožto hlavní národní priorita. Je to naše nejlepší příležitost jak odepřít teroristům přístup k atomové bombě. Tamní chatrně chráněné nukleární základny zůstávají nejlepším zdrojem, z kterého mohou teroristé získávat nukleární zbraně, z nichž některé nejsou větší než aktovka.
Paul Nitze, vysoce respektovaný úředník v několika prezidentských administrativách, byl jedním z hlavních architektů naší národní nukleární schopnosti. Krátce před smrtí vyslovil pochybnost o nutnosti udržovat tisíce nukleárních zbraní v situaci, kdy neexistují cíle, proti nimž by mohly být legitimně použity. Také poukázal na to, že i kdyby na nás teroristé zaútočili nukleárními zbraněmi, neměli bychom cíle pro rozpoutání našeho nukleárního útoku. I Pentagon identifikuje pouze 115 míst, které generálové považují za cíle ve skutečném světě.
Nedávno navrhli dva bývalí ministři obrany, abychom umístili konvenční raketové hlavice na polovině našich ponorek Trident. V současné době jsou ponorky Trident vybaveny nukleárními zbraněmi stoprocentně. Jediná ponorka Trident by mohla vzít jako rukojmí celý svět. Máme jich devět, které neustále patrolují v oceánech světa. Kromě toho buduje Bushova administrativa nové, menší nukleární zbraně pro konvenční použití, což by mohlo vyvolat nové nukleární závody ve zbrojení.
Máme-li zvrátit trend nukleárního šíření, musíme sami udělat něco dramatického, avšak něco, co neohrozí naši národní bezpečnost. Navrhuji, abychom snížili počet našich nukleárních zbraní z nynějších více než 10.000 na několik set. Taková unilaterální akce by dala Spojeným státům věrohodnost budou-li žádat ostatní národy, včetně našich nepřátel, kteří se budou cítit méně ohroženi, aby se připojili k našemu úsilí o zbavení světa zbytečných a nebezpečných nukleárních zbraní. To by připravilo podmínky ke svolání globální konference za účelem uzavření nové smlouvy o nešíření těchto zbraní.
Můj návrh se může zdát radikálním a politicky nebezpečným pro prezidentského kandidáta. Já myslím, že nikoli. Konec konců se jen pokouším rozhýbat to, co bylo usneseno v článku VI Smlouvy o nešíření nukleárních zbraní z r.1970 a rozšířeno r. 1995 všemi pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Těch 5 stálých členů Rady (USA, Rusko, Čína, Velká Británie a Francie) se dohodlo snižovat a nakonec eliminovat své nukleární arzenály.
I když je nukleární šíření zdaleka největším problémem, před kterým svět stojí, jsou tu ještě další, s kterými musí účinná americká zahraniční politika něco dělat.
Válka v Iráku vyžaduje naši okamžitou pozornost. Nukleární hrozba z Iráku, podvodně předstíraná americké veřejnosti Bushovou administrativou, měla za účel postrašit nás do té míry, abychom akceptovali preventivní válku. To také fungovalo. Tento obrovský omyl je opakováním toho, co jsme zakusili ve Vietnamu. ˝Ti nejlepší a nejchytřejší˝ v politické levici nás kdysi zatáhli do vietnamských bažin. ˝Neokonzervativci˝na politické pravici nás zavedli do iráckých pouští. Obojí jsou skvrnou na americké cti.
Musíme přiznat chybu udělanou mesianistickým prezidentem. Musíme okamžitě odvolat naše vojáky z Iráku a podniknout důrazné kroky k diplomatickému řešení nebezpečné situace, kterou Spojené státy vyvolaly. Až budou naši vojáci v bezpečí, můžeme zaměřit naši diplomacii na zahájení procesu, do kterého by byly zapojeny Spojené národy, komunity Evropy i Azie, jakož i regionální hráči jako Jordánsko, Saúdská Arábie, Turecko, Írán, Sýrie, Libanon a Izrael za účelem pomoci ukončit občanskou válku v Iráku a nastolit v dotyčné oblasti stabilitu.
Někteří Demokrati v Kongresu požadují stanovení určitého data pro stažení vojáků. Stanovme jako datum červenec 2007. Toto je kosmetický návrh, který má vypadat rozumně. Přesně tytéž řeči jsme slyšeli ohledně vycouvání z Vietnamu. Co řeknou tito vůdci rodičům, manželkám, manželům a dětem vojáků zabitých v měsících předcházejících červenci? Občanská válka bude pokračovat bez ohledu na to kdy odejdeme. To je tragedie, kterou jsme rozpoutali 10. října 2002.
Existují Američané, kteří říkají, že opuštěním Iráku bychom naznačili, že naši vojáci zemřeli nadarmo. Ale jediná věc horší než nadarmo zabití vojáci je ještě více nadarmo zabitých vojáků. Čím déle bude naše přítomnost plodit násilí, tím více nevinných civilistů bude rovněž zabito.
Řada generálů, aktivních i penzionovaných připisuje náš neúspěch v Iráku nekompetentnímu vedení války Pentagonem. Tento argument je stejně přitažený za vlasy jako to, co jsme slyšeli od představitelů armády ve Vietnamu - ˝byli bychom mohli vyhrát, ale ....˝ Neexistuje žádné ˝ale˝. Neexistuje žádný důmyslný způsob jak udělat chybu správně. Tato preventivní válka v Iráku je omyl. Tečka!
Neschopnost Američanů akceptovat vinu za vietnamský omyl, kdy tolik vojáků zahynulo zbytečně, brání národu v katarzi, která by pomohla ulehčit úzkost a bolest našich veteránů, kteří pouze dělali svou vlasteneckou povinnost tak, jak ji chápali. Doufejme, že se národ poučí z té zkušenosti a přizná chybu v Iráku, jak je naší morální povinností vůči našim vracejícím se veteránům.
Základem dlouhodobé stability na Blízkém východě je urovnání bezvýchodné situace v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. USA, spolu s evropskými a Asijskými spojenci, jakož i regionálními hráči (včetně Turecka, Egypta, Íránu, Sýrie, Saúdské Arábie a Jordánska pod záštitou OSN) musí sponzorovat přímá jednání mezi Izraelem a Palestinskou správou včetně Hamasu. Jednání s cílem dvoustátního řešení musí být zahájeno co nejdříve. Sponzorující národy a organizace by zaručily demilitarizované hranice obou stran, zaručily by právo Izraele na přežití a blahobyt a zavázaly by se Palestincům, že pozvednou jejich ekonomický standard na úroveň Izraele. Takové uspořádání by do značné míry pacifikovalo islámskou konfrontaci se Západem. Již z toho důvodu musí být Američané připraveni vynaložit jakýkoli kapitál, kterého bude zapotřebí k nastolení míru v té oblasti.
Energie a ekologie jsou dvě strany téže mince. Ale to je globální problém, nejen ekologický problém. USA by měly okamžitě podepsat Kjótský protokol a nechat jej ratifikovat Senátem. To by byl začátek našeho diplomatického úsilí o spolupráci s Čínou a Indií a všemi rozvojovými zeměmi za účelem hledání řešení problémů znečištění spojených s ekonomickým růstem. Na fosilní energii by měla být uvalena daň, z které by se čerpaly prostředky na globální úsilí vedené Spojenými státy spolu s angažovanými spojenci, za účelem soustředění vědeckých a inženýrských komunit světa na problém vyvinutí alternativních zdrojů energie a tím odstranění závislosti světa na fosilních palivech.
Řešení izraelsko-palestinského konfliktu a problému energie vytvoří podmínky pro odstranění terorismu a rozdrcení jeho obhájců a finančníků. Označování úsilí o potlačování terorismu jako ˝válka˝ je hrubě zavádějící a nutí nás se domnívat, že jediné řešení je vojenské. Plodí to nekonečnou kulturu války. ˝Válka˝ proti teroru nebude úspěšnější než válka proti drogám, nebo válka proti chudobě.
Terorismus je nejlépe potírat promyšlenou a poctivou zpravodajskou činností a tvrdošíjnou prací policie, a vytvářením ekonomických možností pro ty, kteří ztratili naději. USA by měly stát v čele národů ochotných k vytvoření globální zpravodajské instituce a globální policejní organizace, podobné NATO. Terorismus je globální problém, který vyžaduje koordinovanou globální reakci, nejen v rámci zpravodajské a policejní práce, nýbrž i kombinovanou s kreativními ekonomickými a humanitárními programy.
Amerika je respektována po celém světě, ne pro svou vojenskou sílu, nýbrž pro naši schopnost uskutečňovat naše demokratické ideály. Jsem přesvědčen, že můžeme mít pevnou obranu proti výzvám, kterým musíme čelit, aniž budeme budovat naši zemi na základě strachu.
Máme příležitost pozdvihnout naše demokratické ideály k nové výši tím, že uzákoníme Národní iniciativu, která otevře americkým voličům cestu k úcasti na vládě jakožto zákonodárci. Američtí voliči by zmocnili sami sebe, aby přijímali zákony o politice, která ovlivňuje jejich životy, spolu s jejich volenými reprezentanty. Uzákonění Národní iniciativy americkými voliči by navždy změnilo paradigma lidského vládního systému tím, že by přidalo nový kontrolní prvek - My, lid - k našemu systému kontrol a vyváženosti. Spojené státy by se znovu staly arzenálem demokratických idejí vyzývajícím k soutěži ostatní země světa. Pro další informace o Národní iniciativě podívejte se, prosím, na www.nationalinitiative.us.
Na závěr parafrázuji jiný výrok prezidenta Eisenhowera: Jednoho dne bude americký lid tak lačnit po míru, že odstrčí vládu stranou a jednoduše jej uchopí. Zplnomocnění Američanů jako zákonodárců změní tuto možnost v realitu.
Nedávno vyslovil požadavek odstranění všech nukleárních zbraní na světě, včetně amerických, i bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, známý jako politický ˝realista˝.
www.gravel2008.us
Autor Mike Gravel kandiduje na funkci prezidenta USA
Spojené státy jsou největší ekonomickou jednotkou světa. Zodpovědné řízení naší ekonomie vyžaduje, abychom udržovali naše postavení supervelmoci, a to nejen v oblasti vojenské zdatnosti, nýbrž i ve stejně důležitých oblastech jako síla a solvence naší ekonomie, vzdělanostní a fyzické zdraví naší populace a pevná oddanost našim morálním principům a duchovním hodnotám. Síla ve všech těchto oblastech je životně důležitá pro udržování našeho postavení jakožto supervelmoc.
Bohužel, ve většině oblastí máme neúspěchy, přestože naše politické vedení se neustále - zvláště prezidentští kandidáti - chlubí americkou výjimečností opakovaně prohlašujíce, že jsme největším národem světa. ˝Jsme světová jednička,˝ říkají. Taková extrémní chvástavost by u jedince připadala scestná - a totéž psychologické hodnocení platí pro národy. Úchylné chování jedince i organizované skupiny kalí jejich chápání skutečnosti. Světová jednička? To sotva! Ve většině důležitých kategorií už nejsou USA ani mezi deseti nejlepšími, ani blízko. Údaje z r. 2004 ukazují že:
Ve výchově jsou USA na 49. místě co do gramotnosti a na 28. místě co do základních vědomostí v oboru matematiky. Evropa nás předstihla před deseti lety jakožto největší producent vědecké literatury. Přesto snížil Kongres r.2004 prostředky pro Národní vědecký fond, což vedlo ke ztrátě 1000 vědeckých grantů. Žádosti ze zahraničí o studium na amerických univerzitách klesly o 28 procent, zatím co jich neustále přibývá v Evropě. Vysokoškolských studentů z Číny ubylo o 56 procent, z Indie o 51 procent a z Jižní Koreje o 28 procent. Avšak nejhrozivější statistika co do budoucnosti našeho národa je fakt, že 30 procent amerických dětí nedokončují střední školu.
Není to lepší ani ve zdravotnictví. Světová zdravotnická organizace ohodnotila USA jako číslo 37 co do celkové úrovně zdravotnictví a jako číslo 54 co do spravedlivosti zdravotní péče. A to přesto, že USA vynakládají na zdravotní péči na hlavu více než kterýkoli jiný národ světa. USA a Jižní Afrika jsou jediné dva vyvinuté národy, které neposkytují zdravotní péči všem občanům. USA jsou teď na 22. místě co do dětské chudoby, neboli na předposledním místě mezi vyspělými národy. Horší je jen Mexiko. USA jsou na 41. místě na světě co do dětské úmrtnosti. I Kuba je na tom lépe. Ženy mají o 70 procent větší pravděpodobnost úmrtí při porodu než jak je tomu v Evropě.
Problémy jsou i v ekonomické sféře. V osmdesátých letech byly USA na posledním místě co do průměrného růstu mezd mezi 20 nejvyvinutějšími zeměmi světa. V devadesátých letech se průměrná úroveň mezd zvedala jen málo, průměrně asi o 0,1 procenta ročně. Z celkového počtu multinacionálních společností 61 z těch 140 největších jsou evropské, zatímco jen 50 jsou americké. V červnu 2004 držely Japonsko, Čína a Jižní Korea 40 procent dluhu naší vlády.
Skutečnost je ta, že Spojené státy jsou světová jednička jen ve zbraních, konzumním utrácení, vládním a osobním zadlužení, v počtu lidí ve vězení a, řekl bych, v klamání.
Ti, kteří se ucházejí o národní vůdcovství musí říkat Američanům pravdu. Američané jsou schopni postavit se pravdě tváří v tvář. Spolehlivé informace jsou jediným způsobem jak rozptýlit kulturu strachu, kterou nás naši vůdci drogovali po uplynulých 60 let, zastírajíce skutečnost.
Jsme morální a féroví lidé. Jakožto národ se musíme zříci naší arogance a požadovat, aby naši vůdcové pracovali spolu s jinými národy a lidmi jako rovný s rovnými. Není žádný jiný způsob jak zvrátit ekologickou hrozbu globálního oteplování - hrozba to reálnější než šíření nukleárních zbraní. V globální vesnici produkují Spojené státy nejvíce znečištění a nejvíce zbraní, fakta to, která naše vedení ignoruje. Naše vedení selhává - je to vedení neschopné postavit se tváří v tvář skutečnosti.
Obranná a zahraniční politika spolu úzce souvisejí. Politici se vyhýbají kritickému postoji vůči vojenskému establishmentu ze strachu, aby nebyl brán v potaz jejich patriotismus. Měli bychom se řídit varováním prezidenta Eisenhowera, že přehnaný důraz na vojenskou moc plodí kulturu militarismu, která ohrožuje životně důležité oblasti naší společnosti a že přehnaný důraz na tuto moc nakonec nevyhnutelně povede k našemu kolapsu jako velký národ a jako demokracie. Bohužel, žádný prezident po Dwightu Eisenhowerovi se neodvážil by i jen připustit tento problém.
Političtí vůdci neustále mluví o našem samozvaném globálním vůdcovství v morálních pojmech, aby potvrzovali zodpovědnost za přinášení svobody a volnosti národům světa - ale výlučně jen tehdy, když se jedná o naše ekonomické zájmy.
USA, jakožto nejmocnější národ světa, si osobuje právo vystupovat jako světová policie, ale cena za toto zdánlivé právo je nafouklý vojenský rozpočet a válečný průmysl, který nezná hranic. Naše zmilitarizovaná ekonomie je jak břemenem pro americké daňové poplatníky, tak i nepřímou zátěží ve formě ztrát prostředků na financování vzdělání, zdravotní péče a infrastruktury. Lidé po celém světě se začínají ptát: Kdo kontroluje policii?
Všimněme si triumfalismu americké verze konce studené války. Chlubíme se, že Amerika ˝vyhrála˝ studenou válku. To si ovšem můžeme myslet jen když zapomínáme na obrovské ztráty na životech - kolaterální škody - které jsme způsobili tím, že jsme destabilizovali vlády v Kongu, Íránu, Libanonu, Chile, Vietnamu a v řadě středoamerických národů - z nichž žádný neohrožoval naši bezpečnost. Tvrzení, že jsme ˝vyhráli˝ studenou válku předpokládá, že jsme věděli, co se dělo v Sovětském svazu v té době. Ve skutečnosti bylo naše politické vedení soustředěno na neustálé nafukování našich válečných výdajů jako odpovědi na přeháněnou hrozbu ze Sovětského svazu. Při tom prodělával Sovětský svaz ve skutečnosti politické a společenské zhroucení. Naši vůdci a naše zpravodajská služba o tom neměli ponětí.
Studená válka nebyla ˝vyhrána˝ nikým. Sovětský svaz zakusil konečnou implozi zbankrotované ekonomické teorie, která byla živena tyranií po 70 let, způsobujíc nepopsatelné utrpení a bolest nešastnému lidu. Má-li to být někomu připsáno k dobru, tedy lví podíl zásluh o skončení studené války musí připadnout Michailu Gorbačovovi. Zásluhu mají i polské hnutí Solidarita a papež a v mnohem menší míře Ronald Reagan, který sledoval Gorbačovovu iniciativu aniž agresivně zakročil. Prezident Reagan mohl udělat víc, ale naši jestřábi si nemysleli, že se Sovětský svaz rozpadá. Domnívali se, že jde o trik.
Toto je jen jedním z příkladů toho, jak rozvíjíme naše zahraniční vztahy s jinými zeměmi a jak přikrašlujeme naši národní historii zvyšujíce náš národní sebeklam. Co je horší, tento falešný triumfalismus podněcuje naše šovinistické emoce. Následkem toho vyžaduje naše národní domýšlivost, aby naši vůdci neustále zdůrazňovali primát našich národních zájmů nad zájmy jiných národů. V mnoha případech přebíjejí tyto zájmy morálku. Připouštím, že většina národů zaujímá arogantní postoje. Bohužel, struktura národních států nepodléhající globální autoritě a postrádající národní vedení usilující o dobrou informovanost občanů plodí kulturu sobectví.
Hlavní hrozba v mezinárodních záležitostech je šíření nukleárních zbraní. Samozvaná vůdcovská role, kterou se Spojené státy snaží hrát, je v mnoha ohledech kontraproduktivní. Hrozby silou pouze urychlují šíření. Sankce jsou ještě méně účinné. Naše nynější dilema v otázce Severní Koreje a Íránu, vůči nimž jsme uplatňovali sankce po více než 50 let v tom prvním a 26 let v tom druhém případě ukazují nesmyslnost této politiky.
Sankce nezabírají. Pouze trestají nevinné a posilují politické vůdce a tyrany, kteří pak mohou odvádět pozornost od domácích selhání k nenávisti vůči těm, kteří sankce uplatňují. Ve většině případů jsou sankce nemorální, jak ukazuje desetiletí sankcí vůči Iráku, které stály životy více než 500.000 dětí kvůli nedostatku léčiv, znečištěné vodě a nepostačující zdravotní péči. Tyto ztráty nevinných životů byly ospravedlňovány jako ˝kolaterální škody˝ . Pochybuji, že Saddám Husajn musel hladovět v době, kdy naše sankce paralyzovaly iráckou ekonomii.
Znovu zdůrazňuji - selektivní zapomínání mate naši zahraniční politiku. Zapomínáme proč my a čtyři ostatní permanentní členové Rady Bezpečnosti OSN - ten původní nukleární klub - vlastníme nukleární zbraně. Máme je pro odstrašení našich nepřátel, aby je ani nenapadlo na nás zaútočit. Nukleární zbraně jsou chápány jako odstrašení. Je samozřejmé, že právo na odstrašení nepřátel mají všechny národy. Musíme rozlišovat mezi nukleárním odstrašením a nukleární agresí. Pokud vím, žádný národ nikdy neohrožoval USA nukleární agresí. Totéž se nedá říci o vládě USA: naše vláda se nikdy nezřekla politiky nukleárního prvního úderu.
Problém nukleárního šíření vznikl již svržením bomb na Hirošimu a Nagasaki. Po Druhé světové válce jsme hráli šarádu se Sovětským svazem ohledně kontroly nukleární síly. Pak přišlo období, kdy atomové a vodíkové bomby byly detonovány jak Sovětským svazem, tak i Čínou.
S naší pomocí vyvinula Velká Británie rychle svůj vlastní nukleární program. Nebyli jsme tak vstřícní vůči Francouzům. Naši vůdcové ostře kritizovali v té době ˝Force de Frappe˝ prezidenta de Gaulla. Nevraživost mezi námi vzrostla do té míry, že de Gaulle vykopl NATO z Francie.
Může být těžké to akceptovat, ale z hlediska Sovětského svazu a Číny bylo (a je) naprosto racionální chápat svou nukleární schopnost jako odstrašení možného prvního úderu Spojenými státy.
Je odstrašení pro naše nepřátele nezbytné? Oni si myslí, že ano! Řada amerických vládních činitelů požadovala první úder proti Sovětskému svazu dokud jsme měli nukleární monopol. Několik amerických prezidentů hrozilo nukleárním prvním úderem Sovětskému svazu, Číně, Severnímu Vietnamu a Severní Korei. Nukleární první úder proti Sovětskému svazu byl vždy na tapetě a byl otevřeně diskutován generálem Curtisem LeMay a dalšími vojenskými vůdci během studené války. Bylo to tak všeobecně známo, že o tomto předmětu bylo natočeno několik filmů.
Až do r.1991 měly USA umístěny nukleární bomby a artilerii v Jižní Korei. Plány Pentagonu na Globální úder včetně CONPLANu 8022 se týkají možnosti prvního úderu proti Iránu a Severní Korei. Právě nedávno propustili na veřejnost někteří agenti vojáků a CIA plány na použití nukleárních zbraní pro zničení nukleárních zařízení Íránu dříve než budou moci vyrobit bombu. Tito skrytí patrioti nechali prosáknout tyto plány do veřejnosti doufajíce, že tím překazí příští preventivní válku Bushovy administrativy. Stále utrácíme daňové dolary pokusy o destabilizaci režimů Severní Koreje a Íránu. O těchto plánech americký lid neví, ale jsou známy režimům, které Prezident démonizuje jako ˝zlé˝.
Nukleární závody ve zbrojení byly hlavním předmětem studené války, což vedlo k šíření nukleárních zařízení na obou stranách Železné opony. Soutěž byla vystupňována: Existovalo dost nukleárních zařízení, aby mohla být naše planeta zničena tisíckrát za sebou. Tato politika byla výstižně nazvána ˝vzájemné zaručené zničení˝ - MAD (šílenství). Tato zdánlivě racionální politika skutečně zajišovala, že v termonukleární válce mezi oběma stranami by nebylo vítěze.
Logika MADu upoutala pozornost lidí v mnoha zemích světa. Cítil-li se některý národ ohrožován větší silou, neměl na vybranou - nemohl si dovolit nic jiného než získat nukleární dovednosti. Izrael, Indie a Pakistán vyvinuly své nukleární kapacity potajmu, aniž uznaly či podepsaly smlouvu o nešíření jaderných zbraní. Severní Korea a Írán jsou signatáři, ale zrušily závazek respektovat tuto smlouvu, k čemuž jsou podle mezinárodního práva oprávněny, jsou-li ohroženy silou a zvýšenými sankcemi.
Jsou-li tyto země nazývány ˝zlými˝ a vyhrožuje-li se jim, pouze to zvyšuje jejich úsilí o získání nukleární schopnosti. Potřebují nukleární zbraně pro odstrašení podle stejné logiky, kterou jsme používali pro ospravedlnění našich vlastních nukleárních zbraní od Druhé světové války. Neexistuje žádný způsob kromě otevřené agrese - preventivní války jako ta proti Iráku - který odstraší tyto národy od toho, aby se staly nukleárními mocnostmi. Zahájit válku pro omezení nukleárního šíření nemůže stačit k tomu, aby se zaručilo nešíření, ale mohlo by to vést k větší a možná nukleární válce.
Američané mají tendenci zapomínat i na události nedávné historie. R.1953 USA zločinným způsobem přivodily změnu režimu v Íránu kvůli naftě, tím, že potlačily klíčící demokracii a vnutily zemi monarchu. Vděčný šach nakoupil drahé zbraně, čímž ˝vypral˝ naše petrodolary. My jsme zapomněli na naši roli při zničení jejich demokracie, ale Íránci nikoli. Ani my bychom v podobné situaci nezapomněli.
O generaci později se Íránci vzbouřili proti šachovi a nastolili náboženské extremisty. V době sesazení šacha se zaměstnanci našeho velvyslanectví v Teheránu stali náhodně rukojmími studentů a později vlády na dobu více než jednoho roku - k naší velké potupě. Po propuštění amerických rukojmí, načasovaném tak, aby to ovlivnilo prezidentské volby, jsme zavedli proti Íránu sankce a při tom jsme s nimi pokoutně obchodovali, což vyvolalo skandál známý jako Reaganova Irangate.
Naši nepřátelé z ˝Osy zla˝ si dobře pamatují epizody z naší historie, které Američané dávno zapomněli. Připomeňme si, jak řada amerických vojenských vůdců veřejně žádala nukleární první úder proti Sovětskému svazu. Připomeňme si, jak prezident Nixon a Henry Kissinger používali strategii zvanou ˝bláznivý Richard˝ na zastrašení Severního Vietnamu, při čemž se ve skutečnosti jednalo o pohotovost visící na vlásku a namířenou proti Sovětskému svazu. Díky bohu bylo sovětské vedení dostatečně rozumné, aby nereagovalo na tuto extrémní provokaci směřující k možnému nukleárnímu prvnímu úderu.
Existuje řada příkladů uvádějících v pochybnost duševní zdraví našich vůdců, podobně jako my teď uvádíme v pochybnost soudnost ˝zlých vůdců˝, kteří usilují o nukleární zastrašení. Samotný fakt, že teď vydáváme větší prostředky na obranu než celý ostatní svět dohromady vyvolává otázku: Proč? Chceme opravdu nastolit ekonomickou a kulturní hegemonii pod deštníkem naší vojenské síly? Nebo jsme snad my Američané opravdu tak paranoidní?
Kritický problém nukleárního šíření je to, že se zvyšuje počet bomb přidávaných k těm, které už jsou ve světě na skladě. Už teď je na světě až příliš nukleárních zbraní - a je vlastní kdokoli. Američané musí řešit tento základní problém a jsme ve výhodné pozici v tomto ohledu - jsme-li připraveni zahájit novou, racionální zahraniční politiku.
Po skončení studené války snížily USA a Rusko opatrně své nukleární sklady. Iniciativa zvaná Globální redukce hrozby, financovaná kongresem, ničí nukleární zbraně v následnických státech Sovětského svazu. Tato životně důležitá iniciativa by měla být urychlena jakožto hlavní národní priorita. Je to naše nejlepší příležitost jak odepřít teroristům přístup k atomové bombě. Tamní chatrně chráněné nukleární základny zůstávají nejlepším zdrojem, z kterého mohou teroristé získávat nukleární zbraně, z nichž některé nejsou větší než aktovka.
Paul Nitze, vysoce respektovaný úředník v několika prezidentských administrativách, byl jedním z hlavních architektů naší národní nukleární schopnosti. Krátce před smrtí vyslovil pochybnost o nutnosti udržovat tisíce nukleárních zbraní v situaci, kdy neexistují cíle, proti nimž by mohly být legitimně použity. Také poukázal na to, že i kdyby na nás teroristé zaútočili nukleárními zbraněmi, neměli bychom cíle pro rozpoutání našeho nukleárního útoku. I Pentagon identifikuje pouze 115 míst, které generálové považují za cíle ve skutečném světě.
Nedávno navrhli dva bývalí ministři obrany, abychom umístili konvenční raketové hlavice na polovině našich ponorek Trident. V současné době jsou ponorky Trident vybaveny nukleárními zbraněmi stoprocentně. Jediná ponorka Trident by mohla vzít jako rukojmí celý svět. Máme jich devět, které neustále patrolují v oceánech světa. Kromě toho buduje Bushova administrativa nové, menší nukleární zbraně pro konvenční použití, což by mohlo vyvolat nové nukleární závody ve zbrojení.
Máme-li zvrátit trend nukleárního šíření, musíme sami udělat něco dramatického, avšak něco, co neohrozí naši národní bezpečnost. Navrhuji, abychom snížili počet našich nukleárních zbraní z nynějších více než 10.000 na několik set. Taková unilaterální akce by dala Spojeným státům věrohodnost budou-li žádat ostatní národy, včetně našich nepřátel, kteří se budou cítit méně ohroženi, aby se připojili k našemu úsilí o zbavení světa zbytečných a nebezpečných nukleárních zbraní. To by připravilo podmínky ke svolání globální konference za účelem uzavření nové smlouvy o nešíření těchto zbraní.
Můj návrh se může zdát radikálním a politicky nebezpečným pro prezidentského kandidáta. Já myslím, že nikoli. Konec konců se jen pokouším rozhýbat to, co bylo usneseno v článku VI Smlouvy o nešíření nukleárních zbraní z r.1970 a rozšířeno r. 1995 všemi pěti stálými členy Rady bezpečnosti OSN. Těch 5 stálých členů Rady (USA, Rusko, Čína, Velká Británie a Francie) se dohodlo snižovat a nakonec eliminovat své nukleární arzenály.
I když je nukleární šíření zdaleka největším problémem, před kterým svět stojí, jsou tu ještě další, s kterými musí účinná americká zahraniční politika něco dělat.
Válka v Iráku vyžaduje naši okamžitou pozornost. Nukleární hrozba z Iráku, podvodně předstíraná americké veřejnosti Bushovou administrativou, měla za účel postrašit nás do té míry, abychom akceptovali preventivní válku. To také fungovalo. Tento obrovský omyl je opakováním toho, co jsme zakusili ve Vietnamu. ˝Ti nejlepší a nejchytřejší˝ v politické levici nás kdysi zatáhli do vietnamských bažin. ˝Neokonzervativci˝na politické pravici nás zavedli do iráckých pouští. Obojí jsou skvrnou na americké cti.
Musíme přiznat chybu udělanou mesianistickým prezidentem. Musíme okamžitě odvolat naše vojáky z Iráku a podniknout důrazné kroky k diplomatickému řešení nebezpečné situace, kterou Spojené státy vyvolaly. Až budou naši vojáci v bezpečí, můžeme zaměřit naši diplomacii na zahájení procesu, do kterého by byly zapojeny Spojené národy, komunity Evropy i Azie, jakož i regionální hráči jako Jordánsko, Saúdská Arábie, Turecko, Írán, Sýrie, Libanon a Izrael za účelem pomoci ukončit občanskou válku v Iráku a nastolit v dotyčné oblasti stabilitu.
Někteří Demokrati v Kongresu požadují stanovení určitého data pro stažení vojáků. Stanovme jako datum červenec 2007. Toto je kosmetický návrh, který má vypadat rozumně. Přesně tytéž řeči jsme slyšeli ohledně vycouvání z Vietnamu. Co řeknou tito vůdci rodičům, manželkám, manželům a dětem vojáků zabitých v měsících předcházejících červenci? Občanská válka bude pokračovat bez ohledu na to kdy odejdeme. To je tragedie, kterou jsme rozpoutali 10. října 2002.
Existují Američané, kteří říkají, že opuštěním Iráku bychom naznačili, že naši vojáci zemřeli nadarmo. Ale jediná věc horší než nadarmo zabití vojáci je ještě více nadarmo zabitých vojáků. Čím déle bude naše přítomnost plodit násilí, tím více nevinných civilistů bude rovněž zabito.
Řada generálů, aktivních i penzionovaných připisuje náš neúspěch v Iráku nekompetentnímu vedení války Pentagonem. Tento argument je stejně přitažený za vlasy jako to, co jsme slyšeli od představitelů armády ve Vietnamu - ˝byli bychom mohli vyhrát, ale ....˝ Neexistuje žádné ˝ale˝. Neexistuje žádný důmyslný způsob jak udělat chybu správně. Tato preventivní válka v Iráku je omyl. Tečka!
Neschopnost Američanů akceptovat vinu za vietnamský omyl, kdy tolik vojáků zahynulo zbytečně, brání národu v katarzi, která by pomohla ulehčit úzkost a bolest našich veteránů, kteří pouze dělali svou vlasteneckou povinnost tak, jak ji chápali. Doufejme, že se národ poučí z té zkušenosti a přizná chybu v Iráku, jak je naší morální povinností vůči našim vracejícím se veteránům.
Základem dlouhodobé stability na Blízkém východě je urovnání bezvýchodné situace v konfliktu mezi Izraelem a Palestinci. USA, spolu s evropskými a Asijskými spojenci, jakož i regionálními hráči (včetně Turecka, Egypta, Íránu, Sýrie, Saúdské Arábie a Jordánska pod záštitou OSN) musí sponzorovat přímá jednání mezi Izraelem a Palestinskou správou včetně Hamasu. Jednání s cílem dvoustátního řešení musí být zahájeno co nejdříve. Sponzorující národy a organizace by zaručily demilitarizované hranice obou stran, zaručily by právo Izraele na přežití a blahobyt a zavázaly by se Palestincům, že pozvednou jejich ekonomický standard na úroveň Izraele. Takové uspořádání by do značné míry pacifikovalo islámskou konfrontaci se Západem. Již z toho důvodu musí být Američané připraveni vynaložit jakýkoli kapitál, kterého bude zapotřebí k nastolení míru v té oblasti.
Energie a ekologie jsou dvě strany téže mince. Ale to je globální problém, nejen ekologický problém. USA by měly okamžitě podepsat Kjótský protokol a nechat jej ratifikovat Senátem. To by byl začátek našeho diplomatického úsilí o spolupráci s Čínou a Indií a všemi rozvojovými zeměmi za účelem hledání řešení problémů znečištění spojených s ekonomickým růstem. Na fosilní energii by měla být uvalena daň, z které by se čerpaly prostředky na globální úsilí vedené Spojenými státy spolu s angažovanými spojenci, za účelem soustředění vědeckých a inženýrských komunit světa na problém vyvinutí alternativních zdrojů energie a tím odstranění závislosti světa na fosilních palivech.
Řešení izraelsko-palestinského konfliktu a problému energie vytvoří podmínky pro odstranění terorismu a rozdrcení jeho obhájců a finančníků. Označování úsilí o potlačování terorismu jako ˝válka˝ je hrubě zavádějící a nutí nás se domnívat, že jediné řešení je vojenské. Plodí to nekonečnou kulturu války. ˝Válka˝ proti teroru nebude úspěšnější než válka proti drogám, nebo válka proti chudobě.
Terorismus je nejlépe potírat promyšlenou a poctivou zpravodajskou činností a tvrdošíjnou prací policie, a vytvářením ekonomických možností pro ty, kteří ztratili naději. USA by měly stát v čele národů ochotných k vytvoření globální zpravodajské instituce a globální policejní organizace, podobné NATO. Terorismus je globální problém, který vyžaduje koordinovanou globální reakci, nejen v rámci zpravodajské a policejní práce, nýbrž i kombinovanou s kreativními ekonomickými a humanitárními programy.
Amerika je respektována po celém světě, ne pro svou vojenskou sílu, nýbrž pro naši schopnost uskutečňovat naše demokratické ideály. Jsem přesvědčen, že můžeme mít pevnou obranu proti výzvám, kterým musíme čelit, aniž budeme budovat naši zemi na základě strachu.
Máme příležitost pozdvihnout naše demokratické ideály k nové výši tím, že uzákoníme Národní iniciativu, která otevře americkým voličům cestu k úcasti na vládě jakožto zákonodárci. Američtí voliči by zmocnili sami sebe, aby přijímali zákony o politice, která ovlivňuje jejich životy, spolu s jejich volenými reprezentanty. Uzákonění Národní iniciativy americkými voliči by navždy změnilo paradigma lidského vládního systému tím, že by přidalo nový kontrolní prvek - My, lid - k našemu systému kontrol a vyváženosti. Spojené státy by se znovu staly arzenálem demokratických idejí vyzývajícím k soutěži ostatní země světa. Pro další informace o Národní iniciativě podívejte se, prosím, na www.nationalinitiative.us.
Na závěr parafrázuji jiný výrok prezidenta Eisenhowera: Jednoho dne bude americký lid tak lačnit po míru, že odstrčí vládu stranou a jednoduše jej uchopí. Zplnomocnění Američanů jako zákonodárců změní tuto možnost v realitu.
Nedávno vyslovil požadavek odstranění všech nukleárních zbraní na světě, včetně amerických, i bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger, známý jako politický ˝realista˝.